Jak to ti lidé zvládají?
Copak v sobě smutek nemají?
Nebo to jen v sobě potají
Uvnitř srdce stále tutlají?

Zlý sen

12. prosince 2014 v 20:31 | Žet |  Prose
"Nedovolím mu ovládnout tě," slíbil, když jsem se stále nemohla přestat třást. "Nikdy tě neopustím," dodal a políbil mě na čelo.
Nikdy neříkej nikdy, pošeptal mi tichý hlásek v mé hlavě. "Já se tě nebojím, nebojím se tě," bránila jsem se mu nahlas.
Serv se na mě podíval ustaraným pohledem. Stále jsem se ještě klepala. Posunul se ke mně blíž a obejmul mou tělesnou schránku.
"Neublížím ti, nejsem jako on," hladil mě po zádech.
"Vím to. Jenže... to ty hlasy..." Nejhorší na tom bylo, že jsem si uvědomovala, jak podivně to zní. Nastalo ticho.
"Nemusíš se bát. Jsem tu s tebou," obejmul mě pevněji. Když mě pak pustil, zadívala jsem se hluboko do jeho očí. "Já vím. Nebojím se tebe. Bojím se o tebe. Mám strach, co se může stát. Nechci to hrozné prožívat znovu." Zavřela jsem oči. Ty špatné pocity a hlasy stále neustávaly.
"Musím... musím si odskočit," vstala jsem a pomalu se od něho vzdalovala.
"Dobře." Chvíli to vypadalo, že vstane také, ale nakonec si to rozmyslel a zůstal sedět na posteli.
Vešla jsem do koupelny a zavřela za sebou dveře. Opřela jsem se o ně a podívala se na sebe do zrcadla na protější zdi.
Proč tohle děláš, proč mi ubližuješ? Proč ubližuju sama sobě? Zakroutila jsem hlavou. Proč si nemůžu prostě užívat života jako všichni ostatní?
Vhrkly mi slzy do očí. Proč nejsem normální? Složila jsem se na podlahu, opřená o studenou zeď.

"Šarlot, co tam děláš?" ozvalo se po chvíli.
"Nic nic," špitla jsem, rychle vstala a utírala si oči. Ze dveří jsem vyšla se skloněnou hlavou, smířená se svým osudem vyděděnce.
Šokovalo mě, že se mi do hlavy vkrádal ten hlásek šeptající "nikdo tě nemá rád". Tady a teď, se Servem přímo vedle mě, který tam stál jako hmatatelný důkaz toho, že mi našeptává lži. Vždyť jsem mohla jít přímo k němu, obejmout ho a vyzvat, aby mi řekl něco hezkého. Proč jen jsem to neudělala?
I když jsem byla s pro mě nejmilejším člověkem ve vesmíru, stále jsem se cítila osaměle. Nesnášela jsem sebe v tomhle stavu, a naprosto jsem odmítala být jím, když je tu on se mnou.
"Co to s tebou pořád je?" Vzal mě kolem ramen. "Celá se třeseš..."
Jen jsem se tiše usmála a přitulila se k němu.
Pevně mě objal a vtiskl mi polibek na čelo.
Měla jsem strach. Ne z něho, on mě naopak uklidňoval. Měla jsem strach sama ze sebe. Jako bych byla rozdělena na dvě poloviny, jedna já a ta druhá, která se mi snažila bůhvíproč ublížit. Nenáviděla jsem ji. Stejně jako ona mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
I am connected with loneliness - cause that's the only thing that won't leave me. That's the thing I'm surrounded by, lonely lonely loneliness.