Jak to ti lidé zvládají?
Copak v sobě smutek nemají?
Nebo to jen v sobě potají
Uvnitř srdce stále tutlají?

Prosinec 2014

Prší

19. prosince 2014 v 17:40 | Žet |  Poetry
Ten pocit, když kapky padají za oknem
A ty máš silnou chuť jít ven
A tančit mezi nimi,
Nechat je padat na svůj obličej
Ale nejdeš jen
Abys nebyl bláznem
Pro tu krátkou chvíli

Ale chceš jít tak zoufale
Nadechnout se znova
Čerstvého vzduchu
Zhluboka dýchat
Cítit to štěstí
Tady a teď
Štěstí
Prší
.

Ruce na uších

18. prosince 2014 v 23:11 | Žet |  Poetry
Ruce na uších
Přes tvůj šepot křičím
Už si nejsem jistá ničím - ničím!
Ani sama sebou
Radši už mlčím...
Ne, slova nic neřeknou
A i když konec tuším
Svůj život strachu nesvěřím

Ne, nechci utéct
A pak se vymlouvat
Ne, ne, nechci to vzdát
A pak toho litovat..

Poprava

12. prosince 2014 v 22:10 | Žet |  Prose
Kolem zněl pokřik přihlížejících lidí lačnících po mé krvi. Kat stojící vedle mě přistoupil ještě blíž a přinutil mě si kleknout. Poslední, co jsem spatřil, než jsem zavřel oči, byly oči toho kata. Byly krásné, upřímné. Když jsem na ně znovu upřel zrak, v šoku jsem si uvědomil, že je to žena. Mrkla na mě a náhle mě zavalil pocit důvěry. Důvěřil jsem naprosto cizímu člověku. Byl to ale člověk, který držel v rukou můj život, tak co mi zbývalo? Sekyra v její ruce se ke mně ale začala přibližovat a s ubývající vzdáleností mezi ní a mým krkem rostl křik přihližejících lidí. V duchu jsem přemýšlel, proč mě tak nenávidí, že touží vidět mě umírat. Rozhlédl jsem se po nich, ale nezahlédl jsem jedinou povědomou tvář. Bylo to divné, jako bych to nebyl já...

Torza

12. prosince 2014 v 21:12 | Žet |  Poetry
Torza mých myšlenek
Roztrhané věty
Tohla jsem já nechtěla
Tohle jsi chtěl jen ty


Všechno jsi to zničil
Když jsem ti své srdce dala
Tys mi své jen půjčil

Odejdi

12. prosince 2014 v 20:46 | Žet |  Poetry
Nedovolím ti zase za mnou přijít
A celou si mě vzít
Chceš jen mysl mou mást
A hloupé otázky mi klást


Děláš ze mě blázna
Co neví kudy kam
Chceš si se mnou hrát na
Šifry, lži a klam


Já ale nechci hrát
Tu tvou hloupou hru
Nechci se bát
Kdy zas budeš tu


Nechci se zpovídat
Na tvé otázky snažit se odpovídat
Nechci, aby tu byl strach a lež
Copak mě neslyšíš? Odejdi, běž!

Vzduch

12. prosince 2014 v 20:39 | Žet |  Poetry
Lidé chodí kolem mě
Ale já je neznám, nevnímám
Jsou jen jako temné stíny
Míjejí mě jako moře vlny

Poslouchám čas, jak letí
Sviští jako vzduch
A rychleji než vítr
Ba rychleji než světlo

Tak zesílím zvuk
Ne, to není hluk
Je to spíš jako píseň
Jako rychle přečtená báseň

A uvnitř jen ticho, tíseň
Má to vše vůbec cenu?

Zlý sen

12. prosince 2014 v 20:31 | Žet |  Prose
"Nedovolím mu ovládnout tě," slíbil, když jsem se stále nemohla přestat třást. "Nikdy tě neopustím," dodal a políbil mě na čelo.
Nikdy neříkej nikdy, pošeptal mi tichý hlásek v mé hlavě. "Já se tě nebojím, nebojím se tě," bránila jsem se mu nahlas.
Serv se na mě podíval ustaraným pohledem. Stále jsem se ještě klepala. Posunul se ke mně blíž a obejmul mou tělesnou schránku.
"Neublížím ti, nejsem jako on," hladil mě po zádech.
"Vím to. Jenže... to ty hlasy..." Nejhorší na tom bylo, že jsem si uvědomovala, jak podivně to zní. Nastalo ticho.
"Nemusíš se bát. Jsem tu s tebou," obejmul mě pevněji. Když mě pak pustil, zadívala jsem se hluboko do jeho očí. "Já vím. Nebojím se tebe. Bojím se o tebe. Mám strach, co se může stát. Nechci to hrozné prožívat znovu." Zavřela jsem oči. Ty špatné pocity a hlasy stále neustávaly.
"Musím... musím si odskočit," vstala jsem a pomalu se od něho vzdalovala.
"Dobře." Chvíli to vypadalo, že vstane také, ale nakonec si to rozmyslel a zůstal sedět na posteli.
Vešla jsem do koupelny a zavřela za sebou dveře. Opřela jsem se o ně a podívala se na sebe do zrcadla na protější zdi.
Proč tohle děláš, proč mi ubližuješ? Proč ubližuju sama sobě? Zakroutila jsem hlavou. Proč si nemůžu prostě užívat života jako všichni ostatní?
Vhrkly mi slzy do očí. Proč nejsem normální? Složila jsem se na podlahu, opřená o studenou zeď.

"Šarlot, co tam děláš?" ozvalo se po chvíli.
"Nic nic," špitla jsem, rychle vstala a utírala si oči. Ze dveří jsem vyšla se skloněnou hlavou, smířená se svým osudem vyděděnce.
Šokovalo mě, že se mi do hlavy vkrádal ten hlásek šeptající "nikdo tě nemá rád". Tady a teď, se Servem přímo vedle mě, který tam stál jako hmatatelný důkaz toho, že mi našeptává lži. Vždyť jsem mohla jít přímo k němu, obejmout ho a vyzvat, aby mi řekl něco hezkého. Proč jen jsem to neudělala?
I když jsem byla s pro mě nejmilejším člověkem ve vesmíru, stále jsem se cítila osaměle. Nesnášela jsem sebe v tomhle stavu, a naprosto jsem odmítala být jím, když je tu on se mnou.
"Co to s tebou pořád je?" Vzal mě kolem ramen. "Celá se třeseš..."
Jen jsem se tiše usmála a přitulila se k němu.
Pevně mě objal a vtiskl mi polibek na čelo.
Měla jsem strach. Ne z něho, on mě naopak uklidňoval. Měla jsem strach sama ze sebe. Jako bych byla rozdělena na dvě poloviny, jedna já a ta druhá, která se mi snažila bůhvíproč ublížit. Nenáviděla jsem ji. Stejně jako ona mě.
I am connected with loneliness - cause that's the only thing that won't leave me. That's the thing I'm surrounded by, lonely lonely loneliness.