Jak to ti lidé zvládají?
Copak v sobě smutek nemají?
Nebo to jen v sobě potají
Uvnitř srdce stále tutlají?

Stavy

28. listopadu 2014 v 17:44 | Žet |  Prose
Cítila jsem, jak to na mě zase jde. Ale ne, tady ne... Bezradně jsem se rozhlédla po autobusu. Tlak v břichu se stále zvyšoval, snažila jsem se kamenným obličejem zadržet nezadržitelné. Soustředila jsem svou pozornost na dýchání, celkem se mi to dařilo, tohle nebylo poprvé.

Nádech, výdech... Dívala jsem se kamsi do dáli, do nepřítomnosti. Nádech. Srdce se snažilo prorazit mou hruď. Výdech. Konečně moje zastávka. Nádech. Tři schody, tři skoky. Mrazivý vzduch. Tady mě už nikdo neuvidí, smrákalo se. Výdech. Odemknout, nádech, výdech, zavřít za sebou, zamknout, nádech. Sundat boty a už jsem byla nahoře ve svém pokoji. Ani jsem se neobtěžovala rozsvícet, bylo to k ničemu. Ne. Tma zahalila všechen můj ostych a už jsem se přestala bránit. Můj vzdor nahradil pocit úlevy, že teď už jsem sama a nemusím se stydět. Teď už mi slzy mohly volně téct po tváři, a taky že tekly. Dala jsem jim volný průchod, už jsem se nemusela ovládat, tady jsem byla téměř v bezpečí. Ležela jsem nehnutě na zemi, zahalená temnotou, nohy semknuté těsně u těla. Mokré tričko, kolena... Třesoucí se tělo ovládané vzlyky. Strach. Údiv z neznámého důvodu mého pláče. Tíseň. Bolest na hrudi. Pocit konečna. Rozsudek, u něhož jsem neobstála. Zima. Teplé slzy. Tma. Ticho. Beznaděj. Nenávratno. Strach. Dech, přerývaný vzlyky. Strach. Co se se mnou děje? Proč se mi tohle stává? Neměla bych někam zajít? Kam jako? K psychologovi? Sprosté slovo! Třeba by mi mohl pomoci... Mně nikdo nepomůže. Tohle musím zvládnout sama.

Postupně se vytrácely všechny intenzivní pocity a zůstal jen strach. Co se mnou bude? Co když opravdu nejsem normální?

Rychle jsem vstala a ignorovala točící se místnost. Otřela jsem si slzy do rukávů a podívala se do zrcadla, kde jsem rozeznala svou tvář díky světlu dopadajícímu z venkovního osvětlení.
Rudý obličej, rozcuchané vlasy, ztrápené oči. Úsměv. Falešný. Ale přece úsměv. Jenže falešný. Oblafnout sama sebe? Jde to vůbec?

Pomalu jsem se navracela do reality. Když jsem zezdola uslyšela příchozí, už jsem byla téměř v pořádku. Ještě jsem se trochu upravila a sešla dolů.

"Ahoj," pípla jsem tiše.

"Tys brečela?" tázala se mamka.

"Jen mě bolí hlava." Moje klasická zástěna.

"Tak si vem prášek."

Když jsem viděla plnou kapsličku, měla jsem pokušení vysypat si ji celou do pusy. Třeba by to pomohlo. Jenže něco ve mně mi to nedovolilo. Asi svědomí nebo co. Blbost, pomyslela jsem si, když jsem polykala růžovou pilulku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | Web | 28. listopadu 2014 v 18:13 | Reagovat

Smutný článok, snáď je to len fikcia.

2 Žet Žet | 28. listopadu 2014 v 18:31 | Reagovat

Nene, bohužel je to pravda...

3 Drea Drea | Web | 11. prosince 2014 v 19:20 | Reagovat

Je to hezky napsané :D

4 Žet Žet | 11. prosince 2014 v 21:48 | Reagovat

Juj, moc díky! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
I am connected with loneliness - cause that's the only thing that won't leave me. That's the thing I'm surrounded by, lonely lonely loneliness.