Jak to ti lidé zvládají?
Copak v sobě smutek nemají?
Nebo to jen v sobě potají
Uvnitř srdce stále tutlají?

Poutníkovi

28. listopadu 2014 v 19:19 | Žet |  Poetry
U lesa ve stínu stromů tam
Lavička mlčí a poslouchá
Osamocené dřevo mezi stromy
Čeká tam sama na poutníky



Poutníci ti však nepřijdou
U lesa na lavičku sednout si
U lesa jedinou


Je to už mnoho, mnoho let
Co já vím, mnoho vzpomínek
Tam já jsem sama sedávala
Té lavičce beze slov povídala
Každý den
Vždy mnoho, mnoho vět.



O tobě jsem jí vykládala
O muži, co jsem milovala
Vždy mnoho, mnoho vět.

O tobě na ní jsem snívávala
A potají s mokrým kapesníkem pak plakávala
A snila o dni tom
Kdy zas zabloudíš ke mně, poutníku
Slunce se točívalo kol a kol
Tys však nestiskl pevně ruku mou
Poutníku


Již nezabloudíš do krajů těch
Kde bydlím a přežívám
Tenkrát málem došel mi dech
Když řek's mi, že chceš být sám, poutníku
Však dnes pár let již tomu
Co mívávalo pro mě tak vysokou cenu
Teď odvál to už všechno vítr a čas
Dnes zase sedím na lavičce
Stejně jak před lety, sedím tu zas
Poutníku


Že odvál to vítr?
Že zapomněla jsem již?
Vím, že nepřijdeš
Myšlenko, pryč!

Že stále tě miluji?
Že stále ještě sním o poutníkovi?
Ty už ale nebloudíš, nikdy víc nepřijdeš.

Co na tom, že sním i za bílého dne
Vždyť ty mě přece zpět nepřijmeš
Nepřijdeš ke mně, nevěrníku.

Vzpomínky bolí, uvnitř srdce pálí.
O pohádce sním tu potají
Podívej, tady na lavičce
Uprostřed ničeho, již mě nenajdeš
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
I am connected with loneliness - cause that's the only thing that won't leave me. That's the thing I'm surrounded by, lonely lonely loneliness.