Jak to ti lidé zvládají?
Copak v sobě smutek nemají?
Nebo to jen v sobě potají
Uvnitř srdce stále tutlají?

Claudia

28. listopadu 2014 v 15:55 | Žet |  Prose
Rychle jsem vystoupila z autobusu na opuštěnou ulici. Jen co jsem poděkovala řidiči, vůz byl ten tam. Přešla jsem silnici a minula párek zamilovaných srdcí. Smích postupně utichal, jak se vzdálenost mezi námi zvětšovala. Náhle mi hlavou probleskl roj nejasných vzpomínek, záblesků minulosti, který ale zmizel tak rychle, jak se dostavil. Jen ten pocit samoty ve mně přerůstal s každým dalším krokem víc a víc.

Zabočila jsem vpravo a zjistila, že parkovací místo před domem je prázdné. Ihned se mi sevřelo srdce; zase budu sama. Tma mě tiskla ke dveřím, hledala jsem klíče. Prochladlýma rukama jsem je konečně nahmatala a odemkla. Ani jsem nerozsvícela. Oči si navykly na šero, tak proč je šokovat ostrým světlem. Zula jsem si boty, pověsila bundu na věšák a pomalu, potichu ťapala po schodech nahoru; slyšela jsem jen svůj dech, jako bych vstupovala do kobky.

Když jsem vešla do svého propůjčeného pokojíku, teprve tehdy jsem si dovolila rozsvítit. Lustr se na chvíli rozzářil, pak zablikal a nadobro zhasnul. Zkusila jsem to ještě jednou, ale bylo mi jasné, že prasklou žárovku už jen těžko znovu vzkřísím. Fajn. Už takhle se cítím mizerně, tak proč to ještě neposílit..? vyčítavě jsem pohlédla na lustr. Naštěstí mi sem dali lampičku, teď se dost hodila. Zmáčkla jsem čudlík a konečně dosedla na postel.

Mlčky jsem si prohlížela místnost. Bílé zdi, v rohu truhla (jejíž víko jsem měla na posteli, protože jsem tu neměla stůl, kam bych si mohla odložit laptop - ani židličku mi sem nedali), v druhém rohu další truhla, na které byla televize a pár mých věcí. Okno, ze kterého jsem přes den měla výhled na "psí boudy" - předzahrádky, jejichž dřevěné ploty působily tak trochu klaustrofobickým dojmem, na parapetu rozmístěné různé gumičky, sponky, tužky na oči... a postel. Pohodlná postel. Letiště. Plácla jsem sebou dolehu.

Chvíli jsem civěla do stropu a přemýšlela nad uplynulým dnem, ale po chvíli jsem uslyšela zvuk, na který jsem si poslední dobou dost navykla. Pohladila jsem si břicho a rozhodně vykročila ze dveří. Tenkokrát jsem si rozsvítila jak na chodbě, tak i v kuchyni. Kručení stále neustávalo. S nejhoršími obavami jsem otevřela lednici. Ano. Skoro prázdná. A kredenc? Taky.

Zklamaně jsem pohlédla na chlebník a otevřela víko. Aspoň na ten toastový chléb se dá spolehnout. Divím se, že jsem se ho po těch týdnech ještě nepřejedla. Tak co to bude tentokrát? Opět dvě možnosti: med, či nugeta? Namazala jsem si tři; jeden s medem a dva s nugetou. Pěkně položit na talířek a jde se.

Vzala jsem si svou sytou večeři s sebou do pokoje a položila před sebe na víko. Půl šesté, mamka mi nezavolá dřív než za dvě hodiny. Pohledem jsem hodila po knížce, ale hned jsem to zamítla. Neměla jsem na čtení náladu. Zapla jsem noťas a pustila si film. Po hodině se ozvala známá znělka, kterou jsem si poslední dobou nějak oblíbila. Klikla jsem na videohovor a už jsem viděla usměvavou tvář mého zelináře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
I am connected with loneliness - cause that's the only thing that won't leave me. That's the thing I'm surrounded by, lonely lonely loneliness.