Jak to ti lidé zvládají?
Copak v sobě smutek nemají?
Nebo to jen v sobě potají
Uvnitř srdce stále tutlají?

Listopad 2014

Poutníkovi

28. listopadu 2014 v 19:19 | Žet |  Poetry
U lesa ve stínu stromů tam
Lavička mlčí a poslouchá
Osamocené dřevo mezi stromy
Čeká tam sama na poutníky



Poutníci ti však nepřijdou
U lesa na lavičku sednout si
U lesa jedinou


Je to už mnoho, mnoho let
Co já vím, mnoho vzpomínek
Tam já jsem sama sedávala
Té lavičce beze slov povídala
Každý den
Vždy mnoho, mnoho vět.


Strach II

28. listopadu 2014 v 19:06 | Žet |  Poetry
Strach se vkrádá
Pomalu a tiše
Nevědomky v tobě
Celou dobu dýše

Na zámku

28. listopadu 2014 v 18:55 | Žet |  Prose
Ahoj, naznačila jsem beze slov a nepatrně jsem zamávala na druhý konec světlého pokoje.

Ahoj, bylo mi odpovězeno stejným způsobem.

Nenápadně jsem se ohlédla kolem - nikdo si naší tiché konverzace nevšiml. Poslala jsem němý úsměv přes celou místnost směrem k němu. Zašklebil se na mě a zavrtěl se. Podívala jsem se z okna směrem na zámecké zahrady. Tak ráda bych šla za ním, tak ráda bych přistoupila k němu... Třeba ho jen vzala za ruku, aby věděl, že jsem tu s ním. Abych měla pocit, že on je tu se mnou. Znovu jsem se na něj podívala; mrknul na mě a znovu se usmál. Začervenala jsem se a sklonila hlavu. Pousmála jsem se na podlahu a zkousla si ret. Tolik jsem toužila se ho dotknout... Pak jsem znovu vzhlédla, ale on už tam nestál.

Rozhlédla jsem se opět po místnosti a nakonec jsem ho našla opírajícího se o zeď u otevřeného okna. Trochu zavrávoral, když si všimnul, že se na něj dívám. Rozesmálo mě to, ale pak jsem si ale uvědomila, že tentokrát to bylo trochu nahlas.
Podívala jsem se kolem a zjistila, že mě sledují tři páry očí: ten první patřil průvodkyni, druhý učitelce a ten třetí... ten patřil muži stojícímu u okna.

Ten první se mě snažil taktně upozornit, že jsem právě přerušila velmi napínavý a působivý výklad. Druhý na mě zase káravým pohledem křičel, že pokud ještě jednou poruším to posvátné ticho, které tu vládlo, prokládané tichou přednáškou zdejší průvodkyně, tak... tak mě po odchodu ze zámku čeká trest. A ten třetí... ten vysílal jasné signály. Soustředila jsem se jen na něj a zbývající dva naši konverzaci nakonec opustily. Já tebe taky, snažila jsem se mu nenápadně naznačit.

Celý tenhle rozhovor trval necelé tři sekundy, takže si ho nikdo jiný nevšiml. Průvodkyně nerušeně pokračovala ve výkladu dál a učitelka se obrátila na dvě holky, které z nudy hrály na mobilu hry.
Bála jsem se na něj podívat zpátky, abych se znovu nezačala červenat a nikdo tak nepojal podezření.

Strach

28. listopadu 2014 v 18:51 | Žet |  Poetry
Říkáš, že se pro mě vrátíš
A vše dobré v zlé opět zvrátíš
Nutíš mě třást se před tebou strachem
Bojím se tě, jako bys byl
Mým budoucím vrahem


Zabiješ mě dnes a pak i zítra
Je to snad nějaká léčka, tvá nová šifra?
Zemřít a znovu pak zas ožít
O slitování tě opakovaně prosit

Stavy

28. listopadu 2014 v 17:44 | Žet |  Prose
Cítila jsem, jak to na mě zase jde. Ale ne, tady ne... Bezradně jsem se rozhlédla po autobusu. Tlak v břichu se stále zvyšoval, snažila jsem se kamenným obličejem zadržet nezadržitelné. Soustředila jsem svou pozornost na dýchání, celkem se mi to dařilo, tohle nebylo poprvé.

Nádech, výdech... Dívala jsem se kamsi do dáli, do nepřítomnosti. Nádech. Srdce se snažilo prorazit mou hruď. Výdech. Konečně moje zastávka. Nádech. Tři schody, tři skoky. Mrazivý vzduch. Tady mě už nikdo neuvidí, smrákalo se. Výdech. Odemknout, nádech, výdech, zavřít za sebou, zamknout, nádech. Sundat boty a už jsem byla nahoře ve svém pokoji. Ani jsem se neobtěžovala rozsvícet, bylo to k ničemu. Ne. Tma zahalila všechen můj ostych a už jsem se přestala bránit. Můj vzdor nahradil pocit úlevy, že teď už jsem sama a nemusím se stydět. Teď už mi slzy mohly volně téct po tváři, a taky že tekly. Dala jsem jim volný průchod, už jsem se nemusela ovládat, tady jsem byla téměř v bezpečí. Ležela jsem nehnutě na zemi, zahalená temnotou, nohy semknuté těsně u těla. Mokré tričko, kolena... Třesoucí se tělo ovládané vzlyky. Strach. Údiv z neznámého důvodu mého pláče. Tíseň. Bolest na hrudi. Pocit konečna. Rozsudek, u něhož jsem neobstála. Zima. Teplé slzy. Tma. Ticho. Beznaděj. Nenávratno. Strach. Dech, přerývaný vzlyky. Strach. Co se se mnou děje? Proč se mi tohle stává? Neměla bych někam zajít? Kam jako? K psychologovi? Sprosté slovo! Třeba by mi mohl pomoci... Mně nikdo nepomůže. Tohle musím zvládnout sama.

Postupně se vytrácely všechny intenzivní pocity a zůstal jen strach. Co se mnou bude? Co když opravdu nejsem normální?

Rychle jsem vstala a ignorovala točící se místnost. Otřela jsem si slzy do rukávů a podívala se do zrcadla, kde jsem rozeznala svou tvář díky světlu dopadajícímu z venkovního osvětlení.
Rudý obličej, rozcuchané vlasy, ztrápené oči. Úsměv. Falešný. Ale přece úsměv. Jenže falešný. Oblafnout sama sebe? Jde to vůbec?

Pomalu jsem se navracela do reality. Když jsem zezdola uslyšela příchozí, už jsem byla téměř v pořádku. Ještě jsem se trochu upravila a sešla dolů.

"Ahoj," pípla jsem tiše.

"Tys brečela?" tázala se mamka.

"Jen mě bolí hlava." Moje klasická zástěna.

"Tak si vem prášek."

Když jsem viděla plnou kapsličku, měla jsem pokušení vysypat si ji celou do pusy. Třeba by to pomohlo. Jenže něco ve mně mi to nedovolilo. Asi svědomí nebo co. Blbost, pomyslela jsem si, když jsem polykala růžovou pilulku.

Utíkej

28. listopadu 2014 v 16:05 | Žet |  Prose
Opět jsem v sobě cítila tíseň. Postupně ve mně narůstala, stejně jako se zvětšovala bolest na hrudníku. Srdce mi tlouklo o sto šest, měla jsem strach. Jenže z čeho? Čeho jsem se tak bála...? Sama jsem nevěděla. Šla jsem do koupelny a umyla si ruce. A ještě jednou. A ještě. A ještě! Ale to nestačilo. Drhla jsem si je asi půl hodiny, ale myslíte, že to pomohlo? Kdepak.

Celá rozklepaná jsem dosedla zpátky na židli. Hned jsem zase vstala, nemohla jsem tam jen tak sedět. Natáhla jsem si na sebe svetr, popadla klíče a vyrazila ven. Ihned na mě foukl mrazivý noční vítr. To mě neodradilo. Okamžitě jsem se dala do běhu, běžela jsem co nejrychleji. Utíkala jsem a nechávala to vše za sebou - nebo se spíš o to snažila. Potřebovala jsem se odsud dostat pryč. Nemohla jsem tam zůstat už ani sekundu. Běžela jsem, co mi síly stačily. A víc. A víc... A víc!

Jen díky tomu, že mé tělo vyplavilo určité množství endorfinů, jsem se na místě nezbláznila. Běžela jsem ještě dál než normálně, nemohla jsem se zastavit. Hlavou mi vířily myšlenky příliš rychle, než abych byla schopná se na jednu z nich zaměřit, a moje nohy se s nimi zdá se snažily udržet krok. Co se mi honilo hlavou? Kdo ví... sama nemám tušení. Bylo to jako pokoušet se chytit jedinou sněhovou vločku v zimní vánici.

Podívala jsem se na mobil. Nebyla jsem venku víc jak hodinu. Položila jsem klíče zpět na stůl, dosedla na postel a zhluboka vdechovala potřebný kyslík. Bylo mi líp? Možná trošku. Tíseň ustupovala, ale ten strach zůstával. "Zbabělče," šeptala jsem si. "Srabe," vstala jsem a rozhodila rukama. "Blbá, blbá, blbá!" křičela jsem a dala se do breku. Takže ne, nebylo mi líp.

Claudia

28. listopadu 2014 v 15:55 | Žet |  Prose
Rychle jsem vystoupila z autobusu na opuštěnou ulici. Jen co jsem poděkovala řidiči, vůz byl ten tam. Přešla jsem silnici a minula párek zamilovaných srdcí. Smích postupně utichal, jak se vzdálenost mezi námi zvětšovala. Náhle mi hlavou probleskl roj nejasných vzpomínek, záblesků minulosti, který ale zmizel tak rychle, jak se dostavil. Jen ten pocit samoty ve mně přerůstal s každým dalším krokem víc a víc.

Zabočila jsem vpravo a zjistila, že parkovací místo před domem je prázdné. Ihned se mi sevřelo srdce; zase budu sama. Tma mě tiskla ke dveřím, hledala jsem klíče. Prochladlýma rukama jsem je konečně nahmatala a odemkla. Ani jsem nerozsvícela. Oči si navykly na šero, tak proč je šokovat ostrým světlem. Zula jsem si boty, pověsila bundu na věšák a pomalu, potichu ťapala po schodech nahoru; slyšela jsem jen svůj dech, jako bych vstupovala do kobky.

Když jsem vešla do svého propůjčeného pokojíku, teprve tehdy jsem si dovolila rozsvítit. Lustr se na chvíli rozzářil, pak zablikal a nadobro zhasnul. Zkusila jsem to ještě jednou, ale bylo mi jasné, že prasklou žárovku už jen těžko znovu vzkřísím. Fajn. Už takhle se cítím mizerně, tak proč to ještě neposílit..? vyčítavě jsem pohlédla na lustr. Naštěstí mi sem dali lampičku, teď se dost hodila. Zmáčkla jsem čudlík a konečně dosedla na postel.

Mlčky jsem si prohlížela místnost. Bílé zdi, v rohu truhla (jejíž víko jsem měla na posteli, protože jsem tu neměla stůl, kam bych si mohla odložit laptop - ani židličku mi sem nedali), v druhém rohu další truhla, na které byla televize a pár mých věcí. Okno, ze kterého jsem přes den měla výhled na "psí boudy" - předzahrádky, jejichž dřevěné ploty působily tak trochu klaustrofobickým dojmem, na parapetu rozmístěné různé gumičky, sponky, tužky na oči... a postel. Pohodlná postel. Letiště. Plácla jsem sebou dolehu.

Chvíli jsem civěla do stropu a přemýšlela nad uplynulým dnem, ale po chvíli jsem uslyšela zvuk, na který jsem si poslední dobou dost navykla. Pohladila jsem si břicho a rozhodně vykročila ze dveří. Tenkokrát jsem si rozsvítila jak na chodbě, tak i v kuchyni. Kručení stále neustávalo. S nejhoršími obavami jsem otevřela lednici. Ano. Skoro prázdná. A kredenc? Taky.

Zklamaně jsem pohlédla na chlebník a otevřela víko. Aspoň na ten toastový chléb se dá spolehnout. Divím se, že jsem se ho po těch týdnech ještě nepřejedla. Tak co to bude tentokrát? Opět dvě možnosti: med, či nugeta? Namazala jsem si tři; jeden s medem a dva s nugetou. Pěkně položit na talířek a jde se.

Vzala jsem si svou sytou večeři s sebou do pokoje a položila před sebe na víko. Půl šesté, mamka mi nezavolá dřív než za dvě hodiny. Pohledem jsem hodila po knížce, ale hned jsem to zamítla. Neměla jsem na čtení náladu. Zapla jsem noťas a pustila si film. Po hodině se ozvala známá znělka, kterou jsem si poslední dobou nějak oblíbila. Klikla jsem na videohovor a už jsem viděla usměvavou tvář mého zelináře.
I am connected with loneliness - cause that's the only thing that won't leave me. That's the thing I'm surrounded by, lonely lonely loneliness.